Proč sdílíme své pocity a příběhy na sociálních sítích?

uvodni-foto-socialni-site

V sobotu večer jsem nad touto otázkou přemýšlela. Bylo to ve chvíli, kdy mi nebylo úplně dobře (psychicky). Seděla jsem v křesle s mobilem v ruce a nevěděla jsem komu se s tím svěřit, komu to říct (krom toho, že jsem to řekla Ottovi). Najednou mi přišlo jako nejlepší nápad, vypsat svý pocity do stories na instagramu. Asi desetkrát jsem se rozmýšlela, zda to udělat. Budu vypadat jak troska, zase si budu stěžovat a lidi si budou myslet, že jsem blbá, atd. Nakonec jsem si to rozmyslela a nic jsem tam nenapsala. Prostě jsem se bála, jak budu před ostatníma vypadat.

proc-sdilime-sve-pribehy-na-socialnich-sitich

Když jsem se ptala známých na otázku proč sdíláme svý pocity a příběhy na sociálních sítích, ve většině případech mi odpověděli, že je to taková terapie. Prostě napíšete co cítíte, co si myslíte, co se vám stalo a pustíte to ven. Možná se najde někdo, kdo to uvidí stejně, kdo vás bude chtít vyslechnout… Ale proč to děláme? Když to budu brát ze svého pohledu – prostě to nemám komu říct. Mám spoustu známých, ale momentálně asi nikoho, komu bych napsala, že je mi na hovno.  Zvykli jsme si na tuhle digitální dobu. Naučili jsme se žít s mobilem v ruce. Navazujeme „přátelství“ s lidmi, které neznáme, ale ve skutečnosti bychom je na ulici ani nepozdravili.

A je tu spousta dalších důvodů. Chceme vypadat před ostatními dobře. Chceme dát všem vědět, že se máme dobře, že nosíme nejnovější kolekce oblečení, že žijeme zdravě, neleníme a cvičíme každý den jógu, že máme peníze. A tak dále a tak dále…

Někteří jen budují svůj brand – jsou to blogeři, majitelé firem, freelanceři, markeťáci nebo cestovatelé. Lidi, kteří chtějí druhé inspirovat.

Proč sdílíte své pocity a příběhy na sociálních sítích vy?

3 Replies to “Proč sdílíme své pocity a příběhy na sociálních sítích?”

  1. Nad tím taky někdy přemýšlím. Já nesdílím věci na Instastories zas tak často, ale když už, tak většinou proto, že chci slyšet názory ostatních. Když si nemám s kým promluvit, tak je fajn si s někým aspoň napsat. To kouzlo osobní reálné konverzace tomu ale chybí, to se nedá popřít.

    LENN

  2. Dášo, myslím, že nad tím přemýšlí teď skoro každý, kdo má co dočinění se sítěmi, zvlášť ještě když v té oblasti pracuješ. Prostě ti to jednou za čas leze krkem a zrovna teď to vyšlo na depresivní předjarní období. 🙂 Jako sama mám celkem fičák, snažím se být aktivní, ale taky se mi do toho moc nechce – sdílet, psát – spíš je to tak, že si dám závazky a pak je už musím splnit. 🙂 Snažím se to nevnímat a co nejvíc si užívat sebe. Protože vím, že ty socky jsou fakt socky – ukazují pozlátko, uvnitř to je úplně jinak. A blogerky, co mi píší/volají, mají stejný pocity jako ty. Krásné dny, Iva

  3. Hele taky jsem nad tím přemýšlela. Třeba já jsem kdysi docela natáčela na youtube a instagram byl fajn nástroj, jak být blízko lidem, co mě sledují. Většina (třeba 2 lidi denně, což je pro mě pořád hodně velký číslo…) mi i psala, že jsem je inspirovala k tomu někam jet, něco udělat atd…Poslední dobou na Youtube tolik nenatáčím, ale hraju si s myšlenkou cestovatelského blogu, no a nějak mi to sdílení prostě zůstalo jakoby…v krvi. Na instagramu si sama často prohlížím svoje fotky a vzpomínám na to, co jsem zažila, na stories to je pak o něčem jiném, často mám jen radost něco sdělit, nebo mám blbou náladu a třeba se s tím na stories svěřím a dokonce se mi tady z toho ,,stěžování,, vyklubala dvě nová přátelství, protože holky se taky cítily blbě a začaly jsme si psát a zjistily, že jsme ze stejnýho města ….no a pak z toho mám radost, když mi někdo napíše ,,Joo motivuješ mě v tom, že běháš…,, atd. Pořád tam je nějaká základna lidí z youtube a když se mi tohle stane, tak z toho mám fakt radost. Dřív jsem sdílela fakt každou kravinu, teď to většinou dělám s odstupem času…